Obec Bratislava-Karlova Ves

Mezi jednoduchými sekáči a různé kuželová tvary vyniká pěstní klín (první na Slovensku) a velké driapadlo, které zhotovili předchůdci dnešního člověka (snad predneandertálci) před 250 000 až 300 000 lety. Bohaté lovecké revíry u řeky pravděpodobně přilákaly i lidí ze středního paleolitu (Homo sapiens neanderthalensis) a během poslední ledové doby člověka moderního typu, o čemž může svědčit zatím ojedinělý nález mamutího klu v dolní Mlýnské dolině a také několik, později druhotně použitých kamenných štípaných nástrojů.

Z první poloviny 5. tisíciletí před Kr. se zachovala nad botanická zahrada sídlištní jáma s rituálním pohřbem dítěte ve velmi pokrčené poloze, ke kterému pozůstalí přiložili lebku dospělého člověka. Jde o dosud nejstarší lidské pozůstatky, odkryté na území dnešní Bratislavy.

Polohu při Vydrica nemohli obejít ani Slované v 9. století, v době rozkvětu velkomoravských hradišť na Hradním vrchu a Děvíně. Podle současných poznatků se tam nacházela nevelká rybářská osada, v níž zesnulých obyvatel pohřbívali na pohřebišti pod dnešní Botanické zahrady. Dosud se našlo 15 hrobů, přičemž do nich byly uloženy také nádoby a jednoduché šperky. Jiné sídliště či spíše ojedinělé příbytky s ohnisky stáli na Krčacoch, nedaleko Iuventa.
Ve středověku patřila Karlova Ves k Devínska panství a její první historický název nacházíme v análech jako Suchá Vydrica (dnes Líščie údolí), podle potoka, který osadou závodil. Raně středověkých osadu pravděpodobně vyplenili v první polovině 13. století Tatari a lokalita zůstala neobydlená až do dob rychtáře Jakuba.

Roku 1288 vydal panovník Ladislav IV. listinu, ve které ocenil četné služby a zásluhy známého bratislavského rychtáře Jakuba prokázáno královské koruně a daroval mu země mezi dvěma Vydrica. V listině jsou dost přesně vymezené hranice darovaného území. Východní okraj tvořil potok Velká Vydrica, který pramení na Železné studánce, jeho tok pokračuje přes Mlýnskou dolinu a vlévá se do Dunaje. Na západě byla hraničním potokem Suchá Vydrica (dnes Karloveská potok), na jihu lemoval darované území Dunaj a na severu "velká cesta" vedoucí do Stupavy. Rychtář Jakub území mezi dvěma Vydrica znovu vybudoval, založil vinice, postavil mlýny (asi od r. 1343), vystavěl osady a využíval místní lesy. Osada se rozšířila a později se těžiště středověkého osídlení přesunulo do bratislavského předměstí, které pojmenovali stejným názvem Vydrica.
Na počátku 14. století (v r. 1318 a 1323) potvrdil uherský panovník Karel Robert z Anjou právo užívat majetky založených osad jakými byly Lamač a Karlova Ves synem rychtáře Jakuba.
Král Ludvík Velký udělil 24. 4. 1360 Vydrica (dnešní Karlově Vsi) mnohé další výsady, které jsou i zajímavým dokladem filiácie práv města Bratislavy. V této listině uděluje král Ludvík obyvatelstvu osady všechna práva, svobody a výsady, které měly měšťané a hosté města Bratislavy. Aby se tyto svobody dodržovány iv každodenním životě, král Ludvík v této listině výslovně zakazuje bratislavskému išpánovi a jiným svým úředníkům dopouštět se takových činů, které by odporovaly smyslu uvedených výsad.

V 14. a 15. století obdělávali obyvatelé Vydrica vinice, které užívaly většinou pro vlastní potřebu. Postupně vyklučili na ostrově Sihoť (Käsmacher) lesy, za které se platily Devínska zeměpánů vysoké poplatky. Zvyšování poplatků bylo výrazné zejména za vlády zeměpána Jána Kegleviča v 16. století. Zvláště se zmiňují i poddanské poplatky obyvatel Vydrica.
Z období mezi 15. až 18. stoletím se zachovalo jen málo historických dokladů z území městské části Karlova Ves, a to přesto, že se v této oblasti po mnoho staletí odehrály různé dějinné události. Většina vojenských výpadů na Bratislavu směřovala přes Mlýnskou dolinu, podél potoka Vydrica, odkud táhly vojska pobřežím Dunaje k Podhradí a do starého města. V roce 1532 vnikl přes Mlýnskou dolinu až k Podhradie turecký průzkumník; naštěstí porážka Turků při Kőszeg pomohla osvobodit Bratislavu z tureckého sevření.
V letech 1540 až 1600 se v lesích mezi Devín a Karlovou Vsí ukrývali skupiny zbojníků z řad válečných zběhů. Jejich středisko bylo v horách pod Švábsku vrchem při Kráľovy nahoru. Zbojníci propadaly měšťanů i dalších pocestných nejen při Dunaji směrem na Devín, ale i v liščí údolí, v Mlýnské dolině a nejednou se přiblížily až k městským hradbám a výpadových cestám směřujícím na Záhoří. Proti zbojníkem organizovali časté akce žoldáci.

Roku 1605 procházeli územím dnešní Karlově Vsi Bocskayho hajdúsi a jím najatí Turci a Tataři, kteří se dostali až do předměstí Bratislavy, obsadili Vydrica i podhradí. Kudy procházeli, ničili vinice, mlýny a dvory. Přes Mlýnskou dolinu postupoval i jeden Bethlenův oddíl s Kuruc, který v r. 1619 dobyl Bratislavu. Roku 1621 vedly těžké boje za osvobození Bratislavy císařská vojska generála Bouquoya i na území Karlově Vsi.
Roku 1635 se stal Devín, a tím i Karlova Ves, vlastnictvím rodu Pálfyovců a zůstal jím až do roku 1932, kdy Zemský výbor slovenský zakoupil ruiny hradu Děvín od posledního potomka Ladislava Pálfyho.
Pálfyovců hospodářský využívali zejména lesy; měli v nich vynikající lovecké revíry, kde se pořádaly velké hony na zvěř za účasti členů královské rodiny a mnoha vznešených hosty.
Roku 1677 vypukl mezi obyvateli Prahy a také Karlovy Vsi mor. Ohnisko morové nákazy bylo v chudých domcích na Podhradí, odkud se rozšířil do předměstí Prahy a Karlově Vsi. Této nákaze podlehlo téměř 3 900 lidí.

Z ekonomického hlediska se Karlova Ves neměla možnost rozvíjet kvůli súvekým platným právním normám. Nemohli se zde usadit řemeslníci organizováni v Čechách, protože zde platilo tzv. "Mílové právo" svobodného královského města, které nepovolovalo v oblasti vzdálené do jedné hodiny cesty od města zakládat řemeslnické dílny. Pouze mlynáři, bratislavští občané, mohli mít mlýny, a to buď pevné na potoce Vydrica v Mlýnské dolině nebo plovoucí mlýny na Dunaji mezi Podhradí a Dlouhými díly. Podle písemných záznamů bylo v Mlýnské dolině pět pevných mlýnů a na Dunaji šest plovoucích mlýnů. Jedním z nejznámějších byl mlýn významné bratislavské měšťácké rodiny Segnerovcov.
Na území Karlově Vsi, při Dunaji působily rybáři a loďaři. Své zařízení měli především v okolí malých dunajských ostrovů mezi Karloveská ramenem a vyústěním Vydrica a na ostrově Sihoť.
Roku 1720 bylo v Děvíně a Karlově Vsi 83 až 100 hektarů vinic. Velkou část vlastnili Pálfyovců a bratislavští měšťané (až 90%), kteří na obrábění vinic pronajímali Kopáčův. Například Segnerovci na vrcholu sezóny měli najatých ve vinicích přes 370 Kopáčův. Pálfyovců zaměstnávaly na obrábění svých vinic sezónních dělníků ze širokého okolí. Místní obyvatelia- vinaři měli pouze menší, ale o to lépe obhospodařovány vinice. Produkce vína v té době byla asi 1 350 hl. Devínske i Karloveské víno mělo tehdy větší hodnotu než Račianske a malokarpatské vína.

Další osudy Karlově Vsi známe až z konce 18. století, kdy byla ještě součástí městečka Devín. Mluví o tom i soupis desátků odváděných Arcidiecéze ostřihomská v letech 1794 až 1841, župní a notářské soupisy související s předáváním poddanských dávek a matriky obou obcí, které se rovněž vedly společně.
Karlova Ves, měla v roce 1828 podle písemných údajů 120 obyvatel. Počátkem 19. století, podobně jako všechny bratislavské předměstské obce, i Karlova Ves byla zasažena následky napoleonských válek, které ještě více znásobila v letech 1831 a 1836 epidemie cholery. Živelné pohromy rovněž způsobovaly velké potíže. Časté povodně měli nejednou katastrofální důsledky, nejednou zaplavovaly polovinu Mlýnské doliny a část liščího údolí. Přívaly velkých vod strhávali lodní mlýny a poškozovaly trvalé mlýny. Jindy to byly tuhé mrazy, které vyničili vinice, ovocné stromy, ale i hospodářská zvířata.
V statistických výkazech z roku 1866 se uvádí Karlova Ves jako samostatná obec 6. Záhorského hlavního slúzného okresu bratislavské župy a jako jedna ze 14 obcí podslúžneho obvodu. Odloučení Karlově Vsi od Děvína však nebylo ještě definitivně ukončeno, proto se ve spisech setkáváme se samostatným vymezením obce Karlova Ves (Károlyfalu, Karldorf, Karłów / s /), ale i jako se součástí Děvína. Obyvatelé se zabývali výlučně vinohradnictvím. Menší část tvořili dělníci, dále zde byli dva mlynáři se dvěma pomocníky a jeden švec.

Po definitivním zrušení poddanských svazků k Devínska panství v 70. letech 19. století, v důsledku začlenění do nové hospodářské a společenské formace, začal se měnit celkový ráz obce. Bratislava poskytovala práci pro stovky dělníků, co začali využívat i obyvatelé Karlovy Vsi. Ve druhé polovině 19. století žilo v Karlově Vsi už 207 obyvatel a místní jednotriednu školu navštěvovalo 20 chlapců a 12 dívek. Na čele obce stál rychtář (prvním Karloveská rychtářem byl František Müller, po něm převzali žezlo Jozef Bohunský zvaný Černý Pepino, později Pavel Bohunský), pokladnu obhospodařoval obecní pokladník (Ondráš Fronc, Anton Kostolanský aj.).
V roce 1897 vznikl Karloveská hasičský sbor. Kromě ochrany majetku obyvatelstva a obce před požárem, povodněmi a jinými živelnými pohromami se jeho členové věnovali bohaté kulturní a osvětové činnosti.
Ve východní části katastru v Slavičím údolí byl v r. 1912 postavený hřbitov. Původně v něm pohřbívali pouze chudých obyvatel Bratislavy, a proto se nazýval i hřbitovem chudých. Během první světové války zde pohřbívali i vojáků. V současnosti je hřbitov svou rozlohou 18,5 ha největším bratislavským hřbitovem a stal se místem posledního odpočinku mnoha předních Slovenská umělců, vědců a politiků.

Ve druhé polovině 19. století se začala Bratislava překvapivě rychle rozvíjet. Mimo jiné potřebovala zásobit městské obyvatelstvo pitnou vodou. Na základě podrobných geologických a hydrologických průzkumů a po úspěšných jednáních uzavřelo město hospodářskou smlouvu s firmou C. Korte a spol. Praha, která se zavázala vyřešit problém zásobování města pitnou vodou výstavbou vodárny na ostrově Sihoť (Käsmacher). Stavba začala roku 1884 a po dvou letech, 4. 2. 1886, byla uvedena do provozu. V roce 1894 odkoupilo podnik město Bratislava. V průběhu téměř 100 let se vodárna několikrát rozšiřovala, vybudovala se přečerpávací stanice na Devínské cestě. Obyvatelé Karlovy Vsi našli ve vodárně vhodnou pracovní příležitost.
Počátkem 20. století zaznamenala Karlova Ves intenzivní kulturní rozvoj. Vybudovala se státní lidová škola. Prvním Slovenské učitelem byl Jan Alexander Čáp a prvním správcem školy Jaroslav Fiala. V té době se zřídila i obecní knihovna. O rozvoj školství se zasloužila zejména Slovenská liga.

Dopravní spojení Karlovy Vsi s Bratislavou zajišťoval autobus, který jezdil mezi Devín a Bratislavou. V 20. letech byla prodloužena trať tramvaje z Prahy až na východní okraj Karloveská katastru. Tato trať byla několikrát prodlužována a přestavěna.
V r. 1938 se stala Bratislava sídlem autonomní slovenské vlády av březnu 1939 sídlem prezidenta. Vídeňskou arbitráží byl obsazen Devín a hranice Velkoněmecké říše se posunula až po "malou" vodárna na ostrově Sihoť v Karlově Vsi. Anektována byla i část katastru a lesní části Devínské Kobyly. Tento stav trval až do porážky Německa 9. 5. 1945.
Roku 1935 místní obyvatelé rozšířili a zmodernizovali pozdně kapli sv. Jana Nepomuckého a zasvětili sv. Michalovi archandělu. Kostelík postupně řešeny vnitřním zařízením. Na čelní stěnu před apsidou umístili keramický reliéf sv. Michala archanděla, vyhotovený r. 1980 národním umělcem Ignácem Bizmayer. Karlova Ves patřila k devátém nejen politicky ale také církevně. Teprve v roce 1938 se stala filiálkou bratislavské farnosti sv. Martina.
V 20. letech dvacátého století byl v Karlově Vsi postaven nový hřbitov o rozloze asi 0,35 ha. Dominantou hřbitova je kaple, od které se ve tvaru kříže rozcházejí čtyři hlavní chodníky. V jeho východní části byly umístěny hroby a pomníky významnějších rodáků Karlově Vsi. Odpočíval zde také kněz, politik, publicista Dr. Ferdiš Juriga, jehož ostatky is pomníkem přemístila (bez vědomí rodinných příslušníků a představenstva obce!) Matice slovenská r. 1996 na Národní hřbitov do Martina.

Roku 1937 zřídil Zemský spolek pro pečlivost o zmrzačených v zrekonstruovaných halách bývalé Roth továrny na výrobu patronů Ústav pro tělesně chybných v Bratislavě a při něm zvláštní národní školu pro zmrzačené děti školního věku. O vybudování tohoto zařízení se zasloužili J. Brdlík, J. Červeňanský, J. Hálek, K. Hynek, V. Chlumský, S. Kostlivý a R. Kratochvíl.
Z iniciativy prof. RNDr. Františka Nábělka byla založena r. 1942 Botanická zahrada Přírodovědecké fakulty České univerzity. Základem nově vznikající Botanické zahrady byl rozsáhlý park vysazen četnými mediteránními druhy rostlin a zámeček, který vybudoval hrabě Lafranconi. Zámeček sloužil určitý čas i jako městská porodnice. Botanickou zahradu projekčně navrhl F. Jirásek a dokončil ji prof. RNDr. Jan Martin Novack. Původní rozloha zahrady byla v souvislosti s výstavbou budov Přírodovědecké fakulty, ale zejména mostu Lafranconi zmenšená a zámeček byl zbourán.
Roku 1953 rozhodnutím SNR byla založena Slovenská akademie věd, která podle zákona č. 1/1953 Sb. o České akademii věd představuje vrcholnou vědeckou instituci sdružující nejvýznamnějších vědeckých pracovníků na Slovensku, rozvíjí teoretické vědy, zabezpečuje tvůrčí účast české vědy na rozvoji vědeckého bádání v celostátním měřítku.

V roce 1959 založili av r. 1960 v Mlýnské dolině veřejnosti zpřístupnili Zoologickou zahradu. O rozvoj Zoologické zahrady se podstatně zasloužil známý slovenský ornitolog prof. RNDr. Oskár Ferianc, DrSc. Zoo se původně budovala na rozloze 9 ha, později se rozšířila na plochu asi 90 ha jako ZOO - geopark, ve kterém se chovají zvířata a vystavují ve větších skupinách podle přirozeného zoologického systému. Bohužel velmi tvrdým zásahem do života ZOO byla úplná likvidace dvou třetin vybudované expoziční části původního areálu na výstavbu kanalizačního sběrače a dálniční přípojky. Zanikla tak nejzajímavější část pro návštěvníky.
V r. 1961 nákladem 10 mil. Kčs začala výstavba Výcvikového střediska pro občany se sníženou pracovní schopností s působností pro celou ČSSR na Mokrohájska ul. Středisko bylo slavnostně otevřeno 9. 1. 1964 a původně bylo určeno pro vzdělávání a rekvalifikaci dospělých občanů se sníženou pracovní schopností. V roce 1981 při výcvikovém středisku se vytvořilo Střední odborné učiliště pro tělesně postiženou mládež. Od roku 1968 je na Mokrohájska ulici v provozu Ústav sociální péče pro tělesně postižené děti a mládež, kde školní správa zřídila zvláštní mateřskou školu, základní školu a gymnázium. Roku 1961 na Svrčov ulici byla vybudována internátní škola pro zrakově postiženou mládež.

V květnu 1949 vznikl pro oblast jihozápadního Slovenska krajský národní výbor s okresní působností. Jeho pomocnými orgány se staly obvodní rady. V centrální části Bratislavy se vytvořily 4 rady: Staré město, Nivy, Vinohrady a Nové město. V okrajových částech města vzniklo 9 obvodních rad, mezi nimi i Obvodní rada Karlově Vsi. Takové organizační členění se zachovalo až do vydání zákona č. 43/1968 Sb. o hlavním městě SSR.
V Bratislavě vznikl Městský národní výbor s okresní působností a 12 obvodních národních výborů s působností místních národních výborů. Hranice ObNV se ve srovnání s rokem 1953 velmi nezměnily, pouze Karlova Ves spolu s Devín vytvořili společný Národní výbor se sídlem v Karlově Vsi. První předsedkyní Národního výboru v Karlově Vsi byla Antónia svarového, po ní nastoupil Jan Ebringer.
14. 3. 1968 komise SNR pro MV Vyhláška č. 43/1968 Sb. o hlavním městě Slovenska Bratislavy změnila organizační strukturu města a vytvořila v Bratislavě 4 městské obvody. V Karlově Vsi tímto územním členěním zanikl národní výbor a splynul s městským obvodem Bratislava IV. Kromě Karlově Vsi sem patřily i obce Děvín, Lamač, Dúbravka, Devínska Nová Ves a Záhorská Bystrica. Čtvrtý bratislavský obvod v té době patřil mezi největší obvody Bratislavy.

Středisko televize v Mlýnské dolině začalo budovat r. 1965. První část s plochou 920 m2 byla předána r. 1970. Druhou část dokončili r. 1981 na rozloze 1 000 m2. Plošným rozložením se areál Slovenské televize v Mlynské dolině zařadil mezi největší v tehdejší ČSFR.
Zdravotnictví získalo důstojný prostor vybudováním územní polikliniky v letech 1976-1980 na Karloveská ul. (Tehdy Třídě L. Novomeského).
Vysokoškolské centrum v Mlýnské dolině se budovalo v letech 1981 až 1985. Umístěna je zde Přírodovědecká a Matematicko-fyzikální fakulta UK. V těsném sousedství obou fakult je studentský domov UK Družba. Technická univerzita získala prostory pro Elektrotechnickou fakultu s nejmodernějším vybavením. V témže období se vybudovalo i středisko zájmové činnosti pro nejmladší generaci - Slovenský dům pro děti a mládež Juventa.

V 80. letech se začala i projekční příprava a následná výstavba sídliště na Dlouhých dílech.
Po listopadu 1989 se tak jako ve všech obcích a městech iv Karlově Vsi vytvořil Místní úřad jako výkonný orgán av komunálních volbách byli demokraticky zvoleni poslanci Místního zastupitelstva jako poradní orgán z řad občanů.
Koncem 90. let minulého století byla výstavba tzv. komplexní bytové výstavby v Karlově Vsi již ukončena a sídliště se dotvářelo zejména terénními a sadové úpravy. Citelný nedostatek tzv. občanské vybavenosti výrazně ovlivnil současnou a budoucí orientaci stavební činnosti. V jejím rámci má zvláštní význam dotvoření víceúčelového centra občanské vybavenosti v obytném souboru Dlouhé díly. Toto nové bratislavské centrum se stalo zajímavým zejména z podnikatelských hledisek. Vyrůstá zde nový komplex objektů s vysokými nároky na funkčnost, atraktivnost a kvalitu prostředí, vyrůstají zde nové byty vyššího standardu, které jsou jakoby protipólem stávající uniformní zástavby na Dlouhých dílech. Vytvořili se nové pracovní příležitosti v obchodě, administrativě a ve službách.

V areálu původního zahradnictví vzniká další víceúčelové centrum. Po schválení změny funkčního využití této části byla vypracována urbanistická studie zóny, která se postupně realizuje. Namísto původně uvažované zeleně vyrostlo několik vícepodlažních obytných objektů v polyfunkciou s občanskou vybaveností a církevně-společenským zařízením (Kostel sv. Františka z Assisi vysvěcen r. 2002 a Klášter minoritů ukončený r. 2003). Toto kulturně-společenské centrum doplní na mírně svažitém terénu malopodlažnej výstavba městských vil. Vybudování čerpacích stanic pohonných hmot v Karlově Vsi je úzce spojeno se zřízením světelné signalizace a řešením nebezpečných křižovatek.
Mezi nově budovaných objektů na Dlouhých dílech je architektonicky pozoruhodný chrám Narození P. Marie, vysvěcen r. 1995. Ve staré zástavbě některé nízkopodlažní "paneláky" změnily svůj tvar dotvořením podkrovních bytů, poskytujících vhodné bydlení.