Obec Lošonec

Mecenáška kostela: Anna Losonczyová
Výstavba nového kostela a vlastně i obnovené obce se mecenášský se spojuje se jménem šlechtičny Anny, rozené Lošonciovej (Lossonczy; 1553-1595), která z tohoto prostředí pocházela. Při jejím jménem se na chvilku vyplatí přistavit a přiblížit nám její osobnost. V roce 1567 nebo 1568 se Anna Lošonciová provdala za barona Kryštofa Ungnada von Sonneck (+ 1587), který se stal v roce 1576 chorvatským banem a tento významný Místodržitelský post zastával až do roku 1583. Během těchto dlouhých let Anna Lošonciová pečlivě spravovala rodinné majetky a vychovávala jedinou dceru Annu Marii. Jako jedna z mála žen se však zapsala i do dějin české a zejména maďarské milostné poezie, kdy se stala básnickou múzou talentovaného barona Valentýna Balaše (1554-1594).
Annin manžel se po ukončení svého působení v Chorvatsku s celou rodinou přestěhoval do nové rodinné kurie v Chtelnica, kde se hned v lednu roku 1584 konala svatba jediné dcery Anny Marie (1569-1611) s baronem Tomášem Erdődy (1558-1624), který se později stal (stejně jako jeho tchán a kdysi předtím i otec) chorvatským banem a proslavil se svými vítězstvími v bojích proti Turkům. Anna Lošonciová se po smrti svého manžela Kryštofa Ungnada opět vydala: v roce 1589 se stala první manželkou ambiciózního šlechtice, barona Zikmunda Forgáč (1559-1621), pozdějšího uherského palatina. Celé Smolenickém panství (včetně Lošonca) předala své dceři a jejímu manželovi.

Renesanční podoba kostela ze začátku 17. století
Anna Lošonciová patřila k opravdu hrstce uherské šlechty, která i v 16. století, tedy v časech najvypätejšieho šíření protestantismu, zůstávala v řadách katolické církve. Její první manžel byl přesvědčen protestant, stejně tak zpočátku i Forgáč, který však krátce po roce 1600 pod vlivem misijní činnosti jezuity a pozdějšího ostřihomského arcibiskupa Petra Pázmaňa přestoupil na katolicismus.
Na rodný Lošonec Anna pamatovala i na smrtelné posteli a část své finanční pozůstalosti odkázala tamní farnosti na stavbu nového zděného kostelíka s Patrocinio sv. Anny. Vykonavatelem této poslední vůle byla nepochybně Annina dcera, Smolenická hradní paní Anna Marie Erdődyová asi od roku 1600 do své smrti. Tehdejší stavba tvoří vlastně hlavní loď dnešního kostela. Půdorys měl tedy jednoduchou obdélníkovou dispozici a exteriér hrubý, rustikální ráz. Navzdory absenci výraznějších dobových slohových znaků je to stavba svou pragmatickou koncepcí typicky lokální renesanční. Západnímu průčelí s hlavním vstupem a emporou dominovala už tehdy jednoduchá vestavěná věž čtvercového půdorysu ukončena ihlancová střechou.
Nelze zapomínat na neustálou hrozbu tureckých vpádů, proto byl současně kolem kostela postaven také vysoký kamenná zeď, který měl v případě potřeby plnit obrannou funkci.

Barokní přestavby a zařízení kostela mezi lety 1714 a 1753
Původní formu presbytáře (svatyně) chrámu neznáme. Dnešní polygonální uzávěr presbytáře, zaklenut valenou lunetovou klenbou s hřebínky, je až výsledkem první barokní přestavby z roku 1714.
Současnou dispozici řeckého (rovnoramenného) kříže dostal kostel v roce 1753 přistavěním obou bočních kaplí. Obě jsou podobně jako presbytář ukončené polygonálním uzávěrem a zaklenuty křížovými hřebínkové klenbami. V jedné z nich se později vybudoval i sekundární boční vstup. Ze severovýchodu byla připojena i sakristie se vstupem z interiéru.
Kolem roku 1729 se začalo zařizovat presbytář. Práce na barokizácii interiéru kostela byly dokončeny k roku 1753, takže v tomto časovém horizontu do chrámu postupně přibývalo i vnitřní zařízení. Z něho se dodnes zachovala například dřevěná kazatelna vykazující znaky jednak již opožděné boltcovej ornamentiky a současně i prvky aktuální vrcholně barokní: zejména lambrekýnový závěs baldachýnu této kazatelny. Z daného období a zřejmě i téže lokální řezbářské dílny pocházejí dva páry sochy svatých uherských králů, umístěné dnes nad oltáři bočních kaplí. Vyznačují se však spíše značně rustikálním sochařským figurativní kánonem, jen slabě poznamenán vrcholícím barokem.
Lze předpokládat, že kolem roku 1750 byl objednán i nový hlavní oltář, který sloužil až do počátku 20. století. Jeho celková podoba nám, však bohužel není známa: prozatím neznáme žádné staré fotografie či kreslené skicy, na kterých by byl zachycen. Jistě zde byla "klasická" barokní oltářní menza s tabernáklovým nástavcem, ve kterém čestné centrální místo patřilo soše sv. Anny, která se bohužel nedochovala. Zdá se však, že ji po stranách oltáře obklopovaly polychromované dřevěné sochy minimálně dvou svatých uherských králů a zemských patronů: sv. Štěpána a Ladislava.

Jedna z nich se totiž - byť i když jen torzu původní hmoty - šťastnou shodou okolností zachovala. Není možné určit, zda patřila k nejvyšším nebo nejnižším sochám na oltáři, respektive zda všechny sochy byly podobné velikosti. Zachována socha svatého krále je původně i malovaná a zlacená (polychromovaný) dřevořezba s výškou cca 126 cm včetně spolu vyřezaného podstavce. Šířka sochy je ve středu, při vlající drapérii, maximálně 46 cm. Je vytvořena jako jednopohľadová, s vydlabaným zadním korýtkem, takže její hloubka nepřesahuje 32 cm. Byla vytvořena kompaktně z jednoho kusu lipového dřeva, s výjimkou samostatně řezaných a připevněných rukou, které se po zrušení oltáře jistě časem poškodily a ztratili. nedochovaly.
Chybějící ruky svatého krále jsou důvodem, že nám absentují i atributy, tedy ikonografické prvky umožňující identifikovat konkrétní vypodobněnou postavu světce. S největší pravděpodobností představuje sv. Štěpána, uherského krále a zemského patrona, nebo jeho obvyklý oltářní "protějšek" - o něco později vládnoucího uherského krále, sv. Ladislava.
Z umělecko-historického hlediska je skutečně velkým pozitivem, že dílo lze nejen časově, ale také autorsky poměrně přesně zařadit. Jelikož práce na zařizování sanktuáriu kostela byly dokončeny k roku 1753, tento je lze považovat za hraniční i pro vznik oltářních plastik. Autorství lze per analogiam připsat bezejmenný sochaři z trnavského regionu, respektive zřejmě přímo z Trnavy, který zhruba ve stejnou dobu vytvořil i sochy pro nedaleký kostel v Kaplna.
Dřevořezby z Kaplna představují také svatých uherských králů jako zemských patronů: svatých Štěpána a Ladislava, ale vedle nich se zachoval i zřejmě někdejší ústřední svatý patron kaplnského kostela - Jan Křtitel. Všechny tři zmíněné sochy z někdejšího barokního oltáře v Kaplna jsou od roku 1971 majetkem SNG v Bratislavě (inv. Č. P - 1414, 1415 a 1416).

Lošonecká dřevořezba vykazuje s kaplnskými téměř stejné rozměry. Shodné jsou i technologické momenty řezbářské práce (např. Obdobně ostrými tahy dlabané "korýtko" na hřbetech soch) i formálně stylové prvky sochařovo rukopisu: jakým je téměř stejná (a snad v případě Lošonca ještě o něco přesnější) plastická řezba, shodně dynamicky zvlněná drapérie pláště s kožešinovou pelerínou, identické vladařské koruny a zejména velmi podobné fyziognomické znaky.
Podle všeho vznikly tyto sochy na lošonecký hlavní oltář v dílně některého trnavského řezbářského mistra. Za poměrně blízké analogie mezi časově paralelních oltářů v rámci trnavských kostelů lze považovat zejména uherských svatých králů z pravého bočního oltáře v kostele sv. Jakuba, což je františkánský kostel.

Poslední výrazné úpravy v interiéru kostela na počátku 20. století
Konečně, počátkem 20. století byl do chrámové svatyně umístěn nový oltář s ústředním sousoším v otevřeně nike v tabernáklovom nástavci. Sousoší představuje patronku kostela - sv. Annu s malou dcerkou Marií. Autor tohoto sousoší vytvořil pro oltáře v bočních kaplích i další sochy světců, kteří nesmí chybět v žádném římsko-katolickém kostele: sv. Josefa a Sv. Antona Paduánského. Samotný oltář byl v duchu historizujících a eklektických tendencí zhotovený v neorenesančním stylu, přičemž v ornamentální dřevořezby a celkovém barevném řešení jsou evidentní i ohlasy rokoka. Naznačuje to rokajovým formován antemion nad rokokově zvlněnými osově symetricky komponovaná Volute tvořícími římsu svatostánku. Oltářní menza je zdobena plochými čtvercovými poli s kruhovými medailon, ve kterých jsou siluetovo znázorněny polpostavy sv. Josefa, sv. Jana Křtitele a (zřejmě) sv. Mikuláše. Aktuálně probíhá diplomový výzkum mé studentky Stanky Čepková, která identifikuje a dokumentuje oltářní tvorbu Hlohoveckého sochaře, řezbáře a tvůrce oltářů (nejen) v trnavském kraji - Jozefa Seilnachta (činný v letech 1905-1939). Počáteční informace, že tento řezbář pracoval i na oltáři v Smolenicích, se jí sice nepotvrdily, ale na základě slohově-kritické analýzy se jí jeví být prací zmíněného mistra právě aktuální lošonecký oltář. Prozatím není možné uvedeno hypotézy podložit archivními prameny.
Ozdobně vznikla asi v dvacátých nebo třicátých letech 20. století i nástropními fresková výzdoba. Malba ve složitém kvadrilubnom štuková rámování představuj Pána Ježíše jako přítele dětí a je situována mezi dvěma protilehlými lunetami v presbytáři tak, aby ji měli před očima právě školou povinní návštěvníci chrámu.