Ta událost, což načisto změnila život kraje pod Sitno, se prý stala dávno, velmi dávno, když tento kraj pokrývaly většinou jen husté lesy, mezi nimi se skrývaly nevelké louky a jen kde-tu stoupal k obloze kouř zapomenuté osady. Všude kolem vládl klid nedotčené krajiny. Právě uprostřed takové žil pastýř Ján. Jednoho dne opět vyhnal stádo na pastvu. Cestou vytáhl ze záhrenia píšťalku a začal šikovnými prsty přebírat. A když už byl vysoko na stráni a daleko od své rodné osady, zastavil se ohlížeje si nádhernou krajinu. Těšil se jaký je příjemný slunečný den a jeho hra přilákala i malých obyvatel lesa. Sedl si na skálu a přihlíží se zvířátkům. Když tu najednou, co nevidí, na velké skále opodál vyhřívají se na slunci ještěrky. Ale jaké prečudesné, takové ještě nikdy předtím neviděl. Dvě z nich zářily jakýmsi zvláštním světlem, jakoby byly ze stříbra, či zlata ukované. Diví se Jan a chce si je blíže ohlédnout, ale oni šup, schovali se pod skálu. Ej, balvan to byl velký, ale zvědavost pastýři nedala klidu, a tak ho po hodné chvíli stěží odvalil. Ani nevěděl jak dobře udělal, protože to co uviděl pod skálou změnilo historii tohoto kraje. Hrouda zlata obrovská jako klobouk tiše se schovávala pod balvanem. Pastýř si jde oči vyočiť, štípe se do tváře, kope do kotníku, jestli se mu to zdá a zda sní. Amen ne, nezdá, ještěrky se museli u ni Osuch a tak se zlatem poprášit, pomyslí si Ján. Bylo, že to veselosti v pastierovej duši a už se nemohl dočkat chvíle jako svou příhodu všem okolo poví.
Pověst o jeho nálezu se šířil rychlostí větru a tak se začaly ze všech stran lidé sbíhat. Zaryly se do země, vykopali šachty, později při nich vznikly celé doly a osady. Postavili krásné domy, kostely, školy a daly vznik městu, učupená v údolí, ale bohatému a slavnému, městu což nese své hrdé jméno Banská Štiavnica.