Tento důležitý aspekt dialogu souvisí s výkladem slova Dialogos jako Dialogos = působení živé řeči, působení prostřednictvím řeči. Účinek živé řeči a rétoriku popsal Aristoteles jako spolupůsobení "presviedčacích prostředků". Pojmenoval jejich: logos (rozum, smysl, význam), étos (tradice, zvyk, mrav), pathos (empatie, cit, vášeň) a Melos (spevnosť, melodičnost, krása přednesu).
Živou řeč a její účinek i dnes popisujeme pomocí adjektiv jako: logická, rozumná, smysluplná, etická, tradiční, apelatívna, empatická, citlivá, patetická, vášnivá, melodická, zpevňuje.
Právě divadlo v různých jeho podobách je syntetické živé umělecké dílo, které iniciuje rozumovou, citovou, etickou a estetickou oblast lidské osobnosti. Je tedy jakýmsi komunikačním superkanálom, jehož prostřednictvím je oslovena komplexní lidská osobnost. Jak píše Friedrich Schiller v Listech o estetické výchově: "Živé slovo dramatikovo přednesené na jevišti je nejvyšším projevem celistvé lidské bytosti, je oslavou člověka stvořeného Bohem podle jeho obrazu. Radostně naplněn i zoufale trpící má v divadle vyjadřovat lidskou celistvost adôstojnosť "